Destrukce jako součást života

Minulý týden, když jsem si šla na magistrát pro řidičák, jsem se rozhodla, že si - když už jsou ty Vánoce - udělám taky radost. zamířila jsem do Dobrovského a cíleně došla k Destrukčnímu deníku. Upřímně, nejsem zrovna výtvarně nadaný člověk, ale o tomhle to přeci není že? Proč to tedy nezkusit?

Už jsem se i o něco pokusila a výsledek vám ukážu v některém z následujících článků. Rozhodla jsem se jednou za čas shrnout, jak jsem na tom. 

A co vy? už jste si Destrukční deník pořídili? Líbí se vám? Jak vám to vyplňování zatím jde?

Hezké Vánoce,

Veryuu 

Multimediální den na FSS

Existují dva typy studentů. Ti první už v prváku vědí, čím chtějí být, na kterou vysokou školu směřují a tak na svém snu dřou a jednoho dne se jim toto úsilí pravděpodobně vyplatí. No a pak je tu ta druhá část. Maturanti, kteří si ještě v listopadu nejsou jistí, co že to budou za rok vlastně dělat. Kéž bych mohla říct, že jsem jedna z dříve jmenovaných, ale bohužel to tak není. Naštěstí nejsem ale úplně ztracený případ a už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou podat si přihlášku a s dávkou štěstí se tak i dostat na obor „Mediální studia a žurnalistika“ na brněnské Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Den otevřených dveří je ale za dlouho a první kolo Národních srovnávacích zkoušek je už v prosinci. Fakulta sociálních studií však pořádala v pátek 7. listopadu Multimediální den, věnovaný, jak už lze odhadnout z názvu, právě oboru, kterému se chci věnovat. Nejenže je to příležitost, jak si studenti mohou ověřit, jak to na škole funguje přímo u studentů, ale pokud by někdo stále nevěděl, kam si podat přihlášku, získá tu spoustu informací i o jiných oborech této, popřípadě i ostatních fakult.

A naše škola nám poskytla možnost, se tam jít v rámci vyučování podívat. Po vstupu do budovy jsme se zaregistrovali a vyšli do třetího patra, kde jsme se usadili v aule a čekali na zahájení programu. Nejprve byly předány ceny za tři nejlepší tvůrčí bakalářské práce a poté následovala beseda: „Zachrání nové projekty žurnalistiku?“. Své nám k tomu řekli Robert Čásenský, šéfredaktor magazínu Reportér, Miloš Čermák, šéfredaktor iHNed.cz, Michal Klíma, zakladatel Tablet Media, a Dany Stejskal, šéf OPIO.cz, který mezi zbylými pány působil ve svém tričku a džínách až moc free. Diskuze byla zajímavá, ale bavili se převážně o věcech spojených s vydáváním, zpoplatněním webových novin, výdaji a příjmy. Nejsem si jistá, zda-li to bylo k něčemu zúčastněným středoškolákům, ale pro studenty bakalářského či magisterského studia to mohlo být užitečné.

Další program se nám zamlouval už o dost více. Sešli jsme do atria FSS, kde se konal Mediální jarmark souběžně s besedou: „Život moderátorů“. Hned u vchodu jsme se zastavili u stolečku s nápisem „Informace o studiu“. Přesně to jsme potřebovali, jelikož nám o tři dny dříve na Gaudeámu nikdo nic pořádně nevysvětlil a v posledních dnech nastaly jisté změny v přijímacích zkouškách, o kterých nebylo k nalezení ani nic na internetu. Slečna byla velice komunikativní a věděla vše o FSS a FF na Masarykově univerzitě a velmi diskrétně nás provedla i svými zkušenostmi ze semestru na olomoucké univerzitě.

Plni informací jsme se přesunuli ke stánku Mladé front dnes, kde nás páni vyfotili profesionálním fotoaparátem, výslednou fotografii poslali do Prahy, kde to přes někoho, kdo to odsouhlasil, přišlo do vedlejšího počítače, kde jsme se objevily na titulní straně novin a mohly si s kamarádkami vytvořit i název článku. Každá jsme si domů odnesli kopii této strany velikosti A3 a můžeme tak balamutit vnoučata, že jsme byli v novinách.

Po sladkém pohoštění jsme vyjeli výtahem do studia univerzitního rádia „Radio R“. Slečny nám vysvětlili, co rádio vysílá, kdo se může stát on-air a off-air týmu (mají tam spoustu členů i z VUT nebo z JAMU) a nakonec nás po trojicích nechaly vstoupit do vysílací místnosti. Čekali jsme, že se jen podíváme, jak kluci vysílají, a budeme potichu stát v koutku, ale jaké to pro nás bylo překvapení, když jsme byly s holkami vyzvány, abychom promluvily do éteru. No, stalo se a jako zkušenost se to počítá. Později ten den jsme si to poslechli na internetu a zasmáli se.

Bylo skvělé vidět jak prostory této fakulty, tak novinové a televizní redakce, které tam byli a ukazovali, jak se co dělá.

Hobit od J. R. R. Tolkiena | Recenze

Hned ze začátku musím říct, že jsem tuto knihu v žádném případě neměla v plánu recenzovat. Proč? Přišlo mi prostě nesmyslné, recenzovat dílo, které svým způsobem může za vznik novodobé fantasy literatury a jejíž autor zvládl vymyslet něco takového, jako je Středozemě. Tohle totiž není jenom kniha, ale něco mnohem víc. A i když jste ji třeba nečetli, jistou představu o ní máte.

John Ronald Reuel Tolkien se narodil koncem 19. století a za svého života zažil obě světové války. Tento anglický spisovatel, filolog a univerzitní profesor je nejvíce známý právě jako autor Hobita a trilogie Pána prstenů. Kromě toho ale napsal další množství děl o Středozemi, jako je například Silmarillion. Oprávněně je označován za jednoho z otců moderní hrdinské fantasy.

V České republice byla kniha Hobit vydána již několikrát a pokaždé jí byla dopřána propracovaná a vždy něčím zajímavá obálka. Vydání, které se do rukou dostalo mně, je z roku 2005, kdy jej vydalo nakladatelství Argo. Právě černá obálka pokryta lesklými runami a zeleným štítkem s názvem knihy a jménem autora byla ta, kterou jsem chtěla mít doma. A pokud člověk sundá přebal, naskytne se mu pohled na krásnou zelenou knihu s typickým znakem, který zachycuje Tolkienovi iniciály.

Jak už bylo zmíněno – Hobit je čistokrevné fantasy. O žádném vybočení ze žánru ani nemůže být řeč. Někdo by snad mohl říci, že se jedná spíše o pohádku. Proti tomu nemůžu nic namítnout, protože v knize najdeme spoustu prvků, které poukazují na dětské příběhy.

Bilbo Pytlík je hobit, který je nejvíce spokojený když má dostatek jídla, teplo domova a kdykoliv se může uchýlit do vyhřáté postele. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl žít i jinak. Což se ovšem stalo. Když čaroděj Gandalf vyryje značku do Bilbových vstupních dveří, přiláká to třináct hladových a čilých trpaslíků, kteří mu v noře udělají takový chaos, že se Bilbo nestačí divit.

Bilbo vyrazí spolu s trpaslíky a Gandalfem na cestu, jíž má být důležitou součástí. Nezamlouvá se mu to zdaleka tak moc, jak by mělo, ale přesto jde dál a neotáčí se zpět. Cesta k Osamělé hoře, kde drak Šmak hlídá trpasličí poklad, je dlouhá a plná nesnází, bojů a potíží.

Na našem hlavním hrdinovi si můžeme krásně popsat typické rysy hobití povahy. Jak bylo zmíněno výše, má zálibu v dobrém jídle, pití a kouření dýmky. Má rád své pohodlí, nerad opouštěl svoji noru a mnohokrát za celou knihu si po ní posteskne. Bilbo je ale trochu jiný hobit. Do dobrodružství se spolu s trpaslíky vydal a ti by bez něj byli kolikrát bezradní. Chová se přirozeně. Víceméně. Žádné přehnané hrdinství, které nemá přirozené opodstatnění. U Bilba vidíme, že dělá to, na co si troufá a ví, že by mohlo dopadnout dobře. V žádném případě zbytečně neriskuje a nedělá hlouposti.

Pokud jde o prostředí, do kterého je příběh zasazen, nemůžu být nespokojená. Středozemě je místo, které vymyslel a do posledního detailu promyslel člověk, který – přiznejme si to – musel být trochu bláznivý. Geniální. Ale takovým způsobem, že žil ve vlastním světe. Takhle to vidím já dnes, protože si jinak nedokážu vysvětlit tu spoustu detailů a množství informací, které Tolkien o Středozemi ví a zná. Místo tak úžasné a kouzelné, že každý čtenář někdy pocítil touhu po tom se tam podívat.

Knihu jsem četla dlouho. Trvalo mi, než jsem se dostala do nálady, kdy jsem se mohla do Hobita začíst a naplno si ho vychutnat. Jakmile se mi to povedlo, četl se mi jedna báseň. Bez přerušování, otáčela jsem stránku za stránkou a chtěla vědět, kam se trpaslíci spolu s naším Bilbem dostanou. Přestože některé pasáže a popisy byly trochu zdlouhavější, čtení jsem si užila a i tyhle části měla rychle za sebou.

Knihu tedy doporučuji všem fanouškům fantasy literatury, milovníkům filmů – ať už trilogie Pána prstenů nebo prvního filmového Hobita -, ale také všem, kteří mají rádi opravdovou kvalitní a světovou literaturu, protože Tolkien do ní určitě patří.

Skrytá (Avena #1) od Marianne Curley | Recenze

Marianne Curleyová není pro českého čtenářce žádným novým jménem. V České republice už od ní vyšly čtyři knihy a 'Avena: Skrytá' je tak pátou, která se dočkala svého překladu. Trilogie 'Strážci času' i samostatná kniha 'Dávná kletba' jsou fantasy romány zaměřené spíše na mladší část dospívající populace a u 'Skryté' tomu není jinak.

Čím kniha zaujme okamžitě, je její obálka, která je opravdu zajímavá a nejeden návštěvník knihkupectví se za ní otočí. Nakladatelství Jota se rozhodlo ponechat její původní verzi, za což můžeme být jedině rádi. Kombinace černé, stříbrné a modré je jednoduše úžasná!

Autorka tentokrát nevsadila na čaroděje, ale zabrousila k nadpřirozeným postavám, které si poslední dobou získávají více a více fanoušků. Řeč je o andělech. Někdo by mohl říci, že se s příběhy o těchto nebeských stvořeních roztrhl pytel, ale pro mne to byla teprve druhá kniha - respektive série - s touto tématikou. Autorka si opravdu pohrála se systémem jejich života a já s nestačila divit, jak takoví andělé mají stanovená pravidla a předem určené jisté záležitosti.

Ebony žije se svými rodiči a spoustou koní. Ebony miluje možnost vyjít ráno z domu a cvalem se vydat na hřbetě svého koně do lesů, přesto ale poslední dobou cítí, že je něco špatně a je to silnější než kdy jindy. Necítí se ve své kůži a stále se jí něco nezdá. Její matka je rozhodnutá s ní nemluvit o zásadních věcech a táta jen následuje jejího příkladu. Cítí, že se mění, a ví, že tentokrát tomu neunikne. Její fialové oči byly pouhou předzvěstí toho, co se děje teď. Už jen to, že je silnější než kluci jejího věku a na zádech se jí objevují malé výrůstky, ji děsí a ničemu nerozumí.

Jordan je kluk, kterého doprovází jen a pouze smůla. O nějakých rodičích nemůže být řeč a pěstounská péče taky není věc, s kterou by se člověk rád chlubil světu. Kluk, který si v osmi letech nechal vytetovat anděla? Jordan splňuje všechno, co má mít pořádný školní pózer. Za svůj krátký život toho už dost prožil a nebyly to zrovna hezké věci.

První setkání Ebony a Jordana způsobí víc, než jen Jordanovo pomatení zamilovanými myšlenkami. Stačil jeden dotek, který způsobí záři, díky které všechny dimenze okamžitě zbystří a hodlají poslat své bojovníky na Zemi. Musí najít to, co jim bylo odcizeno. A nemají na to moc času.

Stejně jako ostatní autorčiny knihy, je i 'Skrytá' psaná ich-formou ze dvou různých pohledů. Pravidelně se nám tu střídá Ebony a Jordan. Ráda bych řekla, že Ebonyiny části se mi četli skvěle a nemusela jsem nad ničím kroutit hlavou, ale to bych lhala. Většina jejích myšlenek a úvah byla nepřirozená, nahraná, umělá. Autorka měla skvělé myšlenky, ale ve finální podobě to vypadá, jako by se snažila vytvořit perfektní postavu, jejíž realizace se nepovedla.

Na druhou stranu jsem se vždycky ráda vrátila k Jordanovi, který uvažoval alespoň trochu uvěřitelně. Skvěle se četly všechny jeho pasáže a nejvíc mě bavily scény, kdy byl spolu s Nathanaelem. Tenhle anděl mě na celé knize bavil nejvíc a - co si budeme namlouvat - byl prostě božský!

Bylo těžké prokousat se začátkem knihy, jelikož se v ní prakticky nic nestalo a stále se omílalo dokola to stejné. Kolem poloviny nastal nějaký zlom a já zoufale chtěla vědět jak kniha dopadne. Fandila jsem dobrákům a dumala nad temnou stranou, nadávala Ebony a postrkovala Jordana. Kniha zapadá mezi spoustu young adult knih a bohužel to nebude příběh, který ji vynese nad průměr. Je to lehké čtení, které nikoho neurazí, ale nesmíte čekat příliš. Ani já jsem nečekala a kniha se mi tudíž líbila.

Jak jsem řekla, na autorčině slohu mi vadila ta umělost, kterou v nás chtěla vzbudit pocity, ale většinou jsem nad tím jen a pouze kroutila hlavou. Člověk předpokládá, že při dramatické scéně si bude kousat nehty a čekat jak se to vyvrbí. Bohužel, tady jsem zůstávala docela chladnou a musela jsem se i kolikrát usmát, jak se Marianne snaží místy až moc. Možná se to stalo vinou překladu, možná ne, to já říct nemůžu. Tak nějak doufám, že je v tom překladatelka nevinně.

Kniha je zaměřená spíše na vztahy, a tak si tu přijdou na své čtenářky, které se mezi sebou budou dohadovat do kterého teamu se přidat. Akce tu sice je, ale pouze nastíněná a člověk ji vnímá jakoby z dálky.

Die for Me (Revenants #1) od Amy Plum | Recenze

Amy Plum vyrostla v alabamském městě Birmingham a už zvládla žít v Chicagu, Paříži, Londýně a New Yorku. Jako umělecká historička v tréninku tráví většinu dní sněním s otevřenýma očima nebo psaním - někdy obojím zároveň - v pařížských kavárnách. Je známá díky své young adult trilogii Revenants. Po prvním díle s názvem Die for Me následuje kniha Until I Die a právě tento měsíc vyšla závěrečná část - If I Should Die. 

Při brouzdání internetem na různých knižních webových stránkách a blozích na vás tato kniha s největší pravděpodobností vyskočí. A první věcí, která vás upoutá je samozřejmě obálka. Krásná! Růžová s dívkou v rudých šatech a černou Paříží v pozadí. Může si někdo stěžovat? Od pohledu je tak jasné, že kniha bude určena především mladým dívkám a bude zde převažovat hlavně romantika. 

Přestěhovat se do Paříže, města lásky, módy, muzeí, kultury, se může zdát jako sen. Představte si sebe, jak objevujete krásy Paříže a necháváte se unášet francouzskou atmosférou při procházce na břehu Seiny. Kate Mercier to tak ale rozhodně nevnímá. Do Evropy spolu se sestrou přijely za svými prarodiči, aby utekly od života v New Yorku. Tam jim vše připomínalo nedávnou minulost. Kdo by chtěl žít na místě, kde zemřeli jeho rodiče? Zatímco starší z pozůstalých dcer - Georgia - si vcelku rychle zvyká, Kate se uzavírá do sebe, nevychází z domu a společnost jí dělají knihy. 

Když už se ale dívka rozhodne vystrčit paty z domu, padne přímo do kolotoče nadpřirozených událostí. Nejenže je málem zabita padající zdí, ale zaplete se se skupinkou lidí, kteří jí přinesou jen samé potíže. A aby toho klišé nebylo málo, zamiluje se do jednoho z nich. Toho nejlepšího, nejsilnějšího a další superlativy v tomto duchu. Společně tak musí čelit zlu a samotné podstatě Vincenta Pierre Henri Delacroixe, která má od té lidské v celku daleko. 

Ať se na to koukám jakkoliv, je to další tuctová nadpřirozená romantika pro teenagery. Nápad se na první pohled zdá sice originální, ale když se na to podívám pozorněji, je jasné, že tohle tu už bylo. A mnohokrát. Kniha je zajímavá, ale bohužel nás při jejím čtení nic nepřekvapí, protože čtenář předvídá každý autorčin krok. A čtenář se tak dostává do nudného stereotypu. 

Myslela jsem si že charakter Kate se mi líbí, dokud jsem se nedobrala druhé poloviny knihy. Proč jen se některé hlavní hrdinky tak zvrhnou? Nebyla to nejhorší zkušenost s knižní postavou, přesto jsem se musela držet a nezavřít knihu ze zlosti nad její blbostí. S Vincentem to bylo podobné, ale přeci jen moje dívčí srdce mu leccos odpustilo. Kdo ale byl naprosto skvělý a bavilo mě číst scény, ve kterých se objevoval? Jednoznačně Jules. On je ta postava, kterou hledáte na dalších stranách a přejete si, aby jí bylo dáno více prostoru. (Proto se moc těším, až se vrhnu na novelu Die for Her z jeho pohledu). 

Za co ale autorce musím poděkovat, je výběr prostředí. Ze všech těch míst, které procestovala, si vybrala jako dějiště Kateina a Vincentova milostného příběhu právě Paříž! Atmosféra města knize dodává na výjimečnosti a láska při popisu Paříže ze stránek přímo sálá. Kdo by se nezamiloval do tohoto města? 

Z knihy jsem byla v době po jejím dočtení bezmezně nadšená a okamžitě jsem sáhla po pokračování. S odstupem času, ale musím říct, že se jedná o příjemně průměrnou knihu, kterou si i většina čtenářů užije. Já k ní nemohu přistupovat ani jako k naprosté katastrofě, ani jako k srdcové záležitosti nejvyšší kvality. Je těžké říci, jak moc se mi kniha líbila. Jsem ráda, že jsem se nebála a pustila se do ní v angličtině, ale vím, že už nebudu mít potřebu si ji přečíst, ani kdyby vyšla v češtině. 

Amy Plum píše lehkou angličtinou, která se dá lehce překousat i s mírně pokročilými znalostmi tohoto jazyka. Byly tam sice pojmy a slovní obraty s kterými jsem měla pár problémů, ale textu je snadné porozumět. 

Pokud si chcete potrénovat angličtinu, jděte do toho. Pokud vám nevadí stále dokola ohrávaný koncept příběhu, jděte do toho. Zajímá vás, co se na tom tolika lidem líbí? Jděte do toho! Já se do knihy pustila především ze zvědavosti a jsem ráda, že jsem tak učinila. 

Magie krve (Magie krve #1) od Tessy Gratton | Recenze

Kniha Magie krve se mi do hledáčku dostala už více než před rokem, kdy mě jako první upoutala překrásná obálka. Černé pozadí s prosvětleným lesem, v popředí ležící dívka s krvavě rudou květinou v rukou. Siluety červených vran tomu všemu dodávají na magičnosti. Člověku je tak od pohledu ihned jasné, že v knize se skrývá něco temného. Knižní klub pro české vydání obálku zanechal a já tak mohla být více než nadšená. 

Tessa Gratton se jako díte poměrně často stěhovala, protože její otec sloužil americké armádě. Tak tato mladá spisovatelka mohla okusit život v Japonsku, Kalifornii, Kansasu nebo Londýně. Studovala na Kansaské univerzitě v oboru genderových studií, ale svoji cestu za vzděláním ukončila a rozhodla se věnovat psaní. To teď může v poklidném prostředí domova v Kansasu ve společnosti svých koček, psa a své partnerky. 

Pro Drusillu Kennicotovou byl poslední půl rok jednou obří noční můrou. Po ztrátě obou rodičů se uzavřela do sebe a z mladé pohledné dívky, za kterou se kluci otáčeli, se stala vyhublá a neupravená schránka něčeho, co dříve mohlo být považováno za normálního teenagera. Nikdo jí to nezazlíá, ale ani jí nikdo nechce nechat v tomto stavu. Její bratr se snaží vrátit život do normálu téměr úplnou ignorací dané události, babi jí radí, ať se odreaguje a vyjde si s nějakým klukem, školní poradkyně, paní Trippová, ji nutí chodit na sezení a vtlouká jí do hlavy všemožné postupy jak to přejít... Jenže nic z toho nepomůže. Teprve ve chvíli, kdy Sille někdo pošle tátův starý deník plný postupů, jak kouzlit pomocí její vlastní krve, má něco, čeho se může chytnou a na co soustředit své myšlenky. Proč by Silla nemohla čarovat? Stejně už nemá co ztratit... 

Přestěhovat se z Chicaga, kde se stále něco děje, na malé městečko s pár obyvateli někde v zapadákově není to, po čem by mladý kluk zrovna toužil. Nicholas Pardee to může potvrdit. Je to jen jedna z mnoha věcí, za které nesnáší svou nevlastní matku Lilith. Kdyby si nevzala jeho otce, mohl by žít mnohem příjemnější život. Alespoň si to snaží namluvit. Vzhledem k jeho minulosti a matce, která Nicka používala jen jako nástroj k naplnění děsivého úkolu, je těžké říct, zda-li by mohl Nick někdy vést normální život. Zvlášť, když ví, jakou moc má jeho krev. 

Od začátku je jasné, že si Silla s Nickem budou blízcí. Nemluvím jenom o sdílení magie nebo o tom, že jsou prakticky sousedi, ale také o nelehké minulosti, zvláštní rodině nebo slabosti pro hřbitov. Příběh se začne zamotávat ve chvíli, kdy se potkají. A že to nebudou mít zrovna jednoduché. Protože nejsou ve městě sami... 

Příběh je podán čtenáři velice jednoduše, i když se to ze začátku nemusí zdát. Autorka střídá, dá se říct, tři pohledy. Prvním z nich je Silla, která nás seznámí nejen s hrůzami, které viděla, když našla své mrtvé rodiče. Nick nás zavede do svého dětství, kdy byl jen pouhou krvavou loutkou své matky. A pak je tu deník. Deník, který si psala Josephine Darlyová od svého dětství. A stačí říct, že to už je pár desítek let zpátky. Sillina část příběhu je přímá. Autorka nám tu naservíruje na stříbrném podnose vše, jak se to událo a s ničím si nebere servítky. Nick, který vzpomíná na dobu, kdy byl malý, má naopak problém vybavit si všechno z doby, kdy žil s matkou a my se tak dozvídáme důležité události po dobu celé knihy. A Josephine. To je případ sám pro sebe. U ní sledujeme vývoj z nevinné dívky, která je ráda za to, že vůbec žije, na přespříliš sebevědomou čarodějku, která chce žít věčně a to i přes mrtvoly. Doslova. 

Nemá cenu popisovat co se mi na postavách líbilo či nelíbilo. Brala jsem je takové, jaké byly a neměla jsem s ničím, žádný velký problém. Ale co mě zaujalo - a opravdu se mi líbilo -, byly některé Nickovi myšlenky, při kterých bylo poznat, že je to jen a pouze dospívající kluk. Přidávalo to příběhu na normálnosti. Řekněte mi, který náctiletý kluk nemá v hlavě ani trochu nadržený myšlenky? 

Knihu jsem měla přečtenou během dvou dnů a to už o ní něco vypovídá. Napínavý příběh, který mě donutil číst a číst. Za těch 48 hodin jsem měla knihu v ruce každou volnou chvíli a nechala jsem se unášet příběhem. To se autorce musí nechat - vytvořila příběh, který vás jen tak nepustí. Co mě ale na knize mrzí je, že některé pasáže a scény mi přišly naprosto nevypracované. Působilo to na mě jako prvotina nějaké mlaďoučké dívky, která si přeje vydat knihu a nikdo jí neprovedl korekturu nebo jí po přečtení neřekl, co tam nesedí. Tohle mi narušilo to bezchybné čtení, ale člověk není stroj a z chyb se učí. 

Když opomenu výše zmíněnou chybu, musím autorce zatleskat. Styl jejího psaní mě nadchl! Krásný rozvinutý sloh, který ale nebyl v tomto žánru přehnaný. Všechno krásně vyvážené a mě se to tak hrozně hezky četlo. Ne a ne si vzpomenou na nic, co by mě iritovalo. Překlad Jany Kunové a korekce byly také na jedničku a já jsem ráda, že mě nerušily žádné grafické ani gramatické chyby. Jen jedno malé upozornění. Na zadní záložce, kde je medailonek autorky, je uvedená její webová adresa s koncovkou .cz, což je samozřejmě hloupost. Když jí budete chtít navštívit, nezapomeňte použít .com. 

Kniha má opravdu zajímavý nápad a myšlenku a určitě by po ní měl sáhnout každý milovník žánru young adult. Přeci jen je to v záplavě dytopií zase něco jiného a nikdo z nás nechce mít knihovnu složenou jen z jednoho žánru. Opravdu vřele doporučuji.

Jméno hvězdy (Stíny Londýna #1) od Maureen Johnson| Recenze

Maureen Johnson je jednou ze známějších amerických spisovatelek young adult. Vydala už více než 10 knih, ale do češtiny byla přeložena pouze jedna z nich. Tou je právě první kniha ze série Stíny Londýna - Jméno hvězdy. Nakladatelství Levné knihy si pohrálio i s grafikou a my tak máme svoji vlastní obálku. Sice není tak mrazivá jako původní, ale rozhodně si nemůžeme stěžovat. Jméno hvězdy rozhodně nedostalo nejhorší předělanou obálku za poslední měsíce. 

Aurora Deveaux má před sebou skvělé vyhlídky. Její rodiče získali pracovní nabídku v Anglii a Rory tak bude muset nastoupit na internátní školu v Londýně. Sen mnoha mladých Američanek. Rory se těší, i když ví, že to rozhodně nebude žádná dovolená. Těžká škola, spousta práce a k tomu všemu i sport. Ale je to Evropa a to je prostě něco speciálního. 

Po příletu do Anglie ji okamžitě obklopí zprávy o sériovém vrahovi, který jde ve šlápějích Jacka Rozparovače. Stejná místa, kde se vraždy udály, stejná jména obětí jako v minulosti, stejná zranění... A aby toho nebylo málo, vše se děje v oblasti, kde stojí Wexford, Roryina nová škola. Ani slabé zděšení studentů nedokáže zastavit, naplno rozjíždějící se studentský život. Rory se okamžitě spřátelí se svojí spolubydlící Jazzou a postupně i s dalšími studenty. Když se na scéně objeví sladký Jerome, všichni čtenáři se zamyslí nad otázkou, jestli právě on bude tou mužskou postavu, která se vloudí do srdce naší hrdinky. 

Když je Rory vtažena do vyšetřování Jackova řádění, čtenář má o zábavu postaráno. Rory se ani na vteřinu nezastaví a na každé stránce se něco děje. Kniha je vyplněna mnoha informacemi a událostmi, u kterých není pochyb, že si autorka dala opravdu záležet na přesnosti historických a technických údajů. Celkové provedení knihy už je slabší, ale i tak kniha obsahuje skvělý příběh, který určitě stojí za povšimnutí. 

Rory mi nesedla už od začátku. Její stupidní historky o její šílené rodině, neschopnost začlenit se ze zcela nepochopitelných důvodů, absolutní absence pocitu viny a taktu, kdykoliv se někam vytratila, aniž by dala svým přátelům vědět, ... A je toho mnohem víc. Jméno hvězdy je jedna z mála knih, kdy se mi naskytl právě tento problém, obvykle s hlavní ženskou postavou problémy nemívám. Ale Rory? Jak já bych byla ráda, kdyby ji autorka nahradila někým s fungujícím mozkem. Ostatní postavy tam neměli téměř žádné místo, protože Rory zabírala veškerý prostor. Opravdu by mě zajímaly pohledy ostatních, jejich příběhy,

Londýn - deštivý Londýn plný historie. Lepší prostředí Maureen zvolit nemohla. Všechno to tajemno a historie sálající z celého města a jednoduše kouzlo, kterým Londýn oplývá. 

Přestože jsem po většinu knihy bojovala sama se sebou (převážně kvůli Rory), musím říct, že se mi kniha líbila. Oživit světoznámou legendu Jacka Rozparovače a přimotat do toho náctiletou dívku. To už zní jako skvělý námět na knihu. To by tam ovšem autorka nesměla přimíchat duchy, kteří mi tam přišli naprosto... nepatřiční. Chápu, že tomu potřebovala autorka přidat nějakou pointu. Bez všeho toho duchařského by ta kniha vypadala úplně jinak, ale prostě mi to přišlo zbytečné. Byla bych hrozně ráda, kdyby se v druhém díle dalo více prostoru nějaké vedlejší linii, která mi tu chyběla. Ano, autorka tu jeden Roryin románek sice načala, ale bylo toho zkrátka málo. 

Autorčin sloh je beze sporu na vysoké úrovni. Hrála si s každou větičkou, každým slovním obratem, ale někdy se to zdálo moc na škodu. Scény byly až moc zdlouhavé a popisy okolí nezáživné. To co některé postavy vypouštěli z úst bylo kolikrát tak divné, že jsem jenom kroutila hlavou... 

V překladu Jakuba Volného jsem nenašla nic, co by vyloženě bilo do očí a redaktorské práci se také nemůže nic vytknout, protože jsem nenarazila na žádné grafické ani pravopisné chyby. 

Přes to všechno je kniha opravdu zajímavým dílem a každý, kdo má zálibu v young adult, slabších duchařinách a nevadí mu kapička detektivky, by si tuto knihu mohl užít. Osobně si myslím, že by se na ni měli zaměřit především čtenáři do / okolo šestnácti let.